Světlo
Světlo je označováno za viditelnou část elektromagnetického záření, přičemž vlnové délky světla leží mezi vlnovými délkami ultrafialového a infračerveného záření. Povaha světla jako takového se zkoumala dlouhou dobu. Platon si například myslel, že lidské oči jsou aktivními zdroji světla.
Newton světlo chápal jako proud částic v mechanickém smyslu. Christiaan Huygens byl člověkem, který poprvé zkoumal vlnové vlastnosti světla. Díky vlnové teorii se podařilo vysvětlit i mnoho jiných fyzikálních jevů. Od 20. století platí teorie o dualitě částic a vlnění (světlo se chová jako vlna, která nese kvantované množství energie).
Se světlem souvisí další jevy (např. lom, rychlost, absorpce, interference, barva a vlnová délka). Lom světla nastává vždy pod jiným úhlem a například v situacích, když světlo dopadá šikmo na průhledný materiál jako je voda nebo sklo. Rychlost světla byla měřena několikrát v historii (například ve vakuu či na Měsíci) a její hodnota je zcela přesná a fixní. Absorpce světla nastává, když světlo narazí na povrch, přičemž část je pohlcena atomy povrchu daného předmětu (povrch se velmi slabě zahřeje).
Interference označuje vzájemné posilování vln, které může být jak pozitivní, tak negativní. Frekvence světla se nám jeví jako barvy. Červené světlo má nejnižší frekvenci a vlnovou délku, fialové světlo naopak nejvyšší frekvenci a nejkratší vlnovou délku. Ultrafialové světlo (UV) se pohybuje do kratších vlnových délek a infračervené záření (IR) do delších délek.
Infračervené záření není možné vidět pouhým okem, ale lze ho zaznamenat jako teplo. Měřením světla se zabývá fotometrie, která používá různé fotometrické veličiny, například jas, intenzitu osvětlení, svítivost či světelný tok. U světla se měří také stupeň koherence (fázové shody elektromagnetických vln ve světelném svazku) či stupeň polarizace (shody roviny kmitů intenzity elektrického podle elektromagnetických vln ve světelném svazku).
