Komíny
Komín představuje svislou stavbu, která slouží pro odvod spalin z topeniště. Jeho historie sahá až do dávných dob. Za jeho předchůdce se dá považovat tzv. dymník, což bylo zařízení ve tvaru nálevky odvádějící kouř do podkrovního prostoru. Kolem 15. století se pak začaly objevovat komíny, které sahaly až nad samotnou střechu a odváděly tak kouř mimo dům. Tyto komíny byly zpočátku dřevěné či hlinitodřevěné, v průběhu 17. a 18. století se přecházelo z hlediska bezpečnosti na komíny zděné.
Komín se skládá z několika základních částí, a to z komínového průduchu (průchozí část komínu), komínového pláště (vnější vrstva komínu), sopouchu (propojuje spotřebič s komínem), vymetacího otvoru (buduje se v případě, že nelze vymetat komín z lávky na střeše), vybíracího otvoru (slouží k vybírání sazí a popílku, zpravidla se nachází ve sklepě) a komínové hlavy (poslední část komínu nad střechou).
Jelikož je komín využíván k odvádění spalin z objektů, napojují se na něj kamna, krby, pece či kotle. Protože mají horké spaliny v komíně nižší hustotu než vzduch okolo, stoupají komínem vzhůru. Na jejich místo je pak nasáván čerstvý vzduch. Komín může sloužit také jako ventilace. Dělí se do několika kategorií na základě různých hledisek: z hlediska konstručního uspořádání (jednovrstvé a vícevrstvé), podle počtu průduchů (jednotlivé a sdružené), podle uspořádání průduchů (průběžné a podlažní), podle připojování spotřebičů (samostatné a společné), podle průběhu podélné osy (přímé a nepřímé), podle způsobu provedení (zděné, motované, jednolité) nebo podle vztahu ke svislým konstrukcím (vestavěné, přistavěné, samostatně stojící).
Údržba komínu je velmi důležitá z hlediska bezpečnosti, proto je nutné podle nařízení vlády kontrolovat komíny minimálně jednou ročně (v případě, že je na komín připojen spotřebič s výkonem do 50 kW).
